GEOlit - literární geocaching: 2013-03-03

Karel Čapek

Karel Čapek, zdroj: Wiki

Karel Čapek, jedna z největších osobností nejen české, ale i světové literatury, pochází z Královéhradeckého kraje. Narodil se roku 1890 v Malých Svatoňovicích jako nejmladší ze tří sourozenců, sestra Helena i bratr Josef byli literárně aktivní, Josef Čapek se navíc stal významným moderním malířem. Karlovo dětství je výrazně spjato s Podkrkonoším – záhy po jeho narození se celá rodina přestěhovala do Malé Úpice, po vychození místní obecné školy se roku 1901 přestěhoval za babičkou do Hradce Králové, aby zde studoval C.k. vyšší gymnasium na Velkém náměstí.

Jeho babička Helena Novotná bydlela o kousek dál na Malém náměstí č.p. 117. Na tomto domě dnes visí pamětní deska informující kolemjdoucí, že významný spisovatel Karel Čapek zde strávil čtyři roky během studia, tedy v letech 1901 až 1905. Na hradeckém gymnáziu se Čapek poprvé začal literárně projevovat – v časopise Obzory mu vyšla báseň Stará metafora, v Revue nejmladších zas báseň Jeunesse dorée. V Hradci Králové se také začínající literát poprvé zamiloval, a to velmi hluboce, vášnivě a bolestně, o čemž svědčí i série dopisů, které své vyvolené psal. Tyto texty vyšly roku 1978 pod názvem Listy Anielce. Již v těchto dopisech se Čapek zmiňuje o tom, že se chystá Hradec opustit a přestěhovat se za sestrou do Brna. Nakonec k tomu došlo o mnoho dříve, než bylo plánováno, a to za dosud nevysvětlených okolností, neboť výpovědi pamětníků se velmi rozcházejí. Čapkovy vzpomínky na studia v Hradci v jeho posledním dopise Anielce, který psal už z Brna, jsou rozporuplné:

„Bah, je to dobře, že už ten čas přešel. Byla to má největší epopej, (- třeba hloupá -), a využil jsem ji plně, třeba ne bez ran.“[1]

Karel Čapek tedy nechává Hradec Králové, ale i rodné Východní Čechy za sebou, a pouští se do světa: studoval v Praze, v Berlíně i v Paříži. Zamiloval se do Francie, divadla a herečky Vinohradského divadla Olgy Scheinpflugové. Překládal Apollinaira a jiné francouzské básníky, napsal slavné divadelní hry jako R.U.R., Bílá nemoc, Věc Makropulos, které byly přeloženy do několika světových jazyků, a Olgu si vzal za ženu. Psal fejetony do Lidových novin, vedl rozhovory s T.G. Masarykem, v jeho Povídkách z kapes nalezneme toleranci, demokratické ideály, lidskost a přirozenost, tedy ideály odporující vzrůstajícímu nacismu, proti kterému veřejně vystupoval. Zemřel roku 1939, těsně před plánovaným zatčením gestapem.

Aniž by Karel Čapek věděl něco o tom, co mu budoucnost připraví, napsal ve svém třetím dopise Anně Nepeřené, tedy Anielce z Hradce Králové, o své touze vykonat něco pro lidstvo. A to se mu bezesporu díky humanismu v jeho tvorbě podařilo.

„A přece byl čas, kdy i já doufal v sebe, i jiní věřili, že ze mne vyroste něco neobyčejného, co mnoho způsobí pro lidstvo sociálně i morálně, i pro vlast. Ale tyto naděje byly zničeny oněmi časnými bouřemi a sněhy. A přece dosud spí ve mně zbytek síly a nadšení a touhy vykonat něco velikého. Poskytne-li mi život něco v oporu, co by živilo moji sílu a oheň, pak také snad něco velikého vykonám. Dá-li život aspoň trochu tepla a světla pro moji osobu, jež bych do sebe mohl žíznivě nasát, pak i já mohu dát světlo a teplo celým masám lidstva.“[2]

Jezuitská kolej, později C.k. vyšší gymnázium, na kterém Čapek studoval.
Dnes se zde nachází Nové Adalbertinum.

[1] ČAPEK, Karel. Listy Anielce. Praha: Supraphon, o. p., 1983. s. 105.

[2]Tamtéž s. 28.

Rudolf Medek

Rudolf Medek, zdroj: Wiki

Rudolf Medek je znám především jako autor legionářské literatury, kde popsal své prožitky z první světové války. Za svých studentských let však hradecký rodák s přezdívkou „dramatik“ přispíval, spolu s mnoha dalšími autory zvučných jmen, do studentských časopisů, z nichž některé i redigoval, např. časopis Svítání.

Počátky jeho tvorby jsou ovlivněny právě jeho rodným městem, v němž také, jako žák druhé třídy měšťanské školy, napsal svou první báseň. Ani později však na Hradec Králové a mládí v něm strávené nezapomněl, neboť se o své vzpomínky dělí se čtenáři např. v básni Melancholické město.

„Hluk hučících dvou řek, jež smývají tvé břehy,

zas slyším ztlumený na hradbách v aleji,

kde jeřáb, podzimem jenž vzňatý, jehož šlehy

jak skvrny krvavé jím vichrem zachvějí,

se skvěje zapálen, jak kdysi, dětství smavé

kdy v jeho koruně trhalo plody žhavé!“[1]

Když Rudolf Medek působil jako učitel v Malšovicích u Hradce Králové, napsal v dubnu roku 1914 dva fejetony o kulturním životě v Hradci, jež poté vyšly v časopise Osvěta lidu. Rudolf Medek původně chtěl sepsat celý cyklus fejetonů o rodném Hradci, zamýšlenou práci však (možná kvůli vypuknutí první světové války, po které se změnila jeho poetika) bohužel, nedokončil. Oba dva fejetony vyšly souborně pod názvem Poznámky o Hradci kulturním.

„Mělo by býti přímo svatým příkazem každému dobrému Hradečanu: Nedotýkej se krásných starých věcí, hleď uchovati pokud možno nejvíce a pokud možno i s obětmi, jen zdánlivě velkými, svoje staré město a jeho historický ráz, nikoliv, že bys byl zpátečníkem, ale z přirozené úcty k minulosti, slavné, nabádavé a příkladné minulosti, (…) Bude vždy dobře, když v dnešním moderním Hradci nezahyne onen, abych tak řekl ,starohradečanský´ cit, jenž může býti v jistém smyslu jednou dobrým příkladem.“[2]

Hradec Králové tak může být pyšný na svého rodáka Rudolfa Medka, „jehož mladé, upřímné a oddané srdce milovalo tolik své rodné město, jak o tom nejlépe svědčí obsah prací těchto“.[3]

Učitelský ústav, který Rudolf Medek vystudoval

Budova dnes slouží jako sídlo Filosofické fakulty Univerzity Hradec Králové

[1] MEDEK, Rudolf. Melancholické město. In. První básně. Turnov: Miller a spol., 1972. s. 30.

[2] MEDEK, Rudolf. Poznámky o Hradci kulturním. Hradec Králové: „Novina“ a František Tichý, 1940. s. 7 – 8.

[3] TICHÝ, František. Doslov. In. MEDEK, Rudolf: Poznámky o Hradci kulturním. Hradec Králové: „Novina“

a František Tichý, 1940. s. 25.

Emil Vachek

Emil Vachek se narodil 2. února 1889 na Pražském předměstí u Hradce Králové. Ve dvou letech se však i s rodinou přestěhoval přímo do centra, kde bydlel vedle Klicperova divadla až do roku 1906. Kromě divadla se nedaleko jeho domova nacházela i věznice, na jejímž dvoře stála šibenice. Zde probíhaly popravy. Jedné takové popravy byl v poměrně brzkém věku svědkem i Emil Vachek, když jako ministrant doprovázel kněze k poslednímu pomazání vraha malého děvčátka.

Detaily popravy z paměti radši vytěsnil, přesto ho však zážitek neodradil od touhy stát se knězem. Finanční situace Vachkovy rodiny ale nebyla nikdy moc přívětivá. Po smrti otce se vše jen zhoršilo. Maminka Emila tedy pod vidinou budoucího synova blahobytu nepřihlásila na gymnázium, ale na hradeckou reálku. Vachek její rozhodnutí považoval celý život za velký omyl. Již odmala tíhl k předmětům humanitního zaměření. Na odborné předměty, které byly na reálce prioritou, neměl vlohy vůbec.

Přesto je to právě reálka, ke které se vztahují počátky jeho literární tvorby. Redigoval tu totiž Revue nejmladších – studentský časopis, do kterého psal kritiky pod pseudonymem Emil Czerski. Občasným přispívatelem tohoto časopisu byl i Vachkův blízký přítel - Karel Čapek.

Na reálce nabíral i první inspiraci pro svou pozdější tvorbu, např. mluva jednoho z profesorů se odráží ve Vachkově ceněném románu Bidýlko. Ve svých Vzpomínkách na starý Hradec Vachek píše:

„Jmenoval se Knore a byl to bezpochyby typ školského sadisty. Ač dnes pociťuji záchvěv odporu, když si na něho vzpomenu, nepíšu to proto, abych se mu pomstil, nýbrž abych vykreslil jeho typ, který tehdy nebyl nijak vzácný. Byl krutý a vypočítavý, a když vyhnal žáka od tabule, říkal s rozkoší: „Sedněte si, máte pětíčku“. To dlouhé í je od něho. Často ho posedla zuřivost, a aby neztrácel čas, vyvolával v lavici, dal krátkou otázku a v půlhodině položil celou třídu – bylo nás čtyřiadvacet – na lopatky. Často i mne.“[1]

Tento profesor literatury se do Vachkovy paměti vryl i díky svému neobvyklému koníčku – pronásledovat ve svém volném čase studenty, kteří se po vyučování procházeli po náměstí, na tzv. korzu:

„ (…) ukryl se za některým sloupem podloubí, poznamenal si do paměti studenty, které zahlédl, a nazítří je vyvolal a bez milosti skoupal, protože jeho názor byl, že student se má doma učit a ne lelkovat na korze. Když pan Knore potkal někoho za tmy ve večerních hodinách, toho pronásledoval dlouhou dobu.“[2]

Po studijních neúspěších na reálce se Emil Vachek s Hradcem loučí, v únoru roku 1906 odjíždí do Prahy studovat obchodní akademii. Tu však nikdy nedokončil, studium opustil, aby se naplno mohl věnovat literární a novinářské kariéře.

Dílo Emila Vachka je velice rozsáhlé a žánrově rozrůzněné – čítá skoro 70 titulů od filmových scénářů po detektivky. Právě jeho detektivní tvorba byla pro tento žánr v českých vodách značným přínosem. Po anglickém vzoru totiž stvořil prvního velkého domácího detektiva – komisaře Klubíčka. Pokud jde o Hradec Králové, Vachek na něj nikdy nezanevřel, a až do své smrti roku 1964 se k Hradci hrdě hlásil. Kontury tohoto města, do jehož plejády slavných rodáků se Emil Vachek počítá, jsou ostatně dešifrovatelné v řadě jeho knih.