Emil Vachek

Emil Vachek se narodil 2. února 1889 na Pražském předměstí u Hradce Králové. Ve dvou letech se však i s rodinou přestěhoval přímo do centra, kde bydlel vedle Klicperova divadla až do roku 1906. Kromě divadla se nedaleko jeho domova nacházela i věznice, na jejímž dvoře stála šibenice. Zde probíhaly popravy. Jedné takové popravy byl v poměrně brzkém věku svědkem i Emil Vachek, když jako ministrant doprovázel kněze k poslednímu pomazání vraha malého děvčátka.

Detaily popravy z paměti radši vytěsnil, přesto ho však zážitek neodradil od touhy stát se knězem. Finanční situace Vachkovy rodiny ale nebyla nikdy moc přívětivá. Po smrti otce se vše jen zhoršilo. Maminka Emila tedy pod vidinou budoucího synova blahobytu nepřihlásila na gymnázium, ale na hradeckou reálku. Vachek její rozhodnutí považoval celý život za velký omyl. Již odmala tíhl k předmětům humanitního zaměření. Na odborné předměty, které byly na reálce prioritou, neměl vlohy vůbec.

Přesto je to právě reálka, ke které se vztahují počátky jeho literární tvorby. Redigoval tu totiž Revue nejmladších – studentský časopis, do kterého psal kritiky pod pseudonymem Emil Czerski. Občasným přispívatelem tohoto časopisu byl i Vachkův blízký přítel - Karel Čapek.

Na reálce nabíral i první inspiraci pro svou pozdější tvorbu, např. mluva jednoho z profesorů se odráží ve Vachkově ceněném románu Bidýlko. Ve svých Vzpomínkách na starý Hradec Vachek píše:

„Jmenoval se Knore a byl to bezpochyby typ školského sadisty. Ač dnes pociťuji záchvěv odporu, když si na něho vzpomenu, nepíšu to proto, abych se mu pomstil, nýbrž abych vykreslil jeho typ, který tehdy nebyl nijak vzácný. Byl krutý a vypočítavý, a když vyhnal žáka od tabule, říkal s rozkoší: „Sedněte si, máte pětíčku“. To dlouhé í je od něho. Často ho posedla zuřivost, a aby neztrácel čas, vyvolával v lavici, dal krátkou otázku a v půlhodině položil celou třídu – bylo nás čtyřiadvacet – na lopatky. Často i mne.“[1]

Tento profesor literatury se do Vachkovy paměti vryl i díky svému neobvyklému koníčku – pronásledovat ve svém volném čase studenty, kteří se po vyučování procházeli po náměstí, na tzv. korzu:

„ (…) ukryl se za některým sloupem podloubí, poznamenal si do paměti studenty, které zahlédl, a nazítří je vyvolal a bez milosti skoupal, protože jeho názor byl, že student se má doma učit a ne lelkovat na korze. Když pan Knore potkal někoho za tmy ve večerních hodinách, toho pronásledoval dlouhou dobu.“[2]

Po studijních neúspěších na reálce se Emil Vachek s Hradcem loučí, v únoru roku 1906 odjíždí do Prahy studovat obchodní akademii. Tu však nikdy nedokončil, studium opustil, aby se naplno mohl věnovat literární a novinářské kariéře.

Dílo Emila Vachka je velice rozsáhlé a žánrově rozrůzněné – čítá skoro 70 titulů od filmových scénářů po detektivky. Právě jeho detektivní tvorba byla pro tento žánr v českých vodách značným přínosem. Po anglickém vzoru totiž stvořil prvního velkého domácího detektiva – komisaře Klubíčka. Pokud jde o Hradec Králové, Vachek na něj nikdy nezanevřel, a až do své smrti roku 1964 se k Hradci hrdě hlásil. Kontury tohoto města, do jehož plejády slavných rodáků se Emil Vachek počítá, jsou ostatně dešifrovatelné v řadě jeho knih.